Narodíme se jako čisté duše v souladu se svou podstatou. A jak přibývají léta, obalujeme se nánosy představ o sobě, které na nás naložili naši rodiče, přátelé, okolí a společnost a jsme jako cibule, obaleni balastem. Odložit ty slupky je nesmírně osvobozující. Možností jak to udělat je mnoho - já vám nabízím metodu přes váš exteriér. Má tu výhodu, že je viditelný našim očím. A tím pádem snáze pochopitelný.

Shodou náhod a okolností jsem se stala módní návrhářkou. Měla jsem úspěchy, vytvořila jsem spoustu nádherných modelů, zůčastnila se řady nádherných přehlídek, zažila jsem nádherný potlesk na konci mola s velkou kyticí v náruči. Když jsem tvořila modely, zapomínala jsem na svět okolo a často se mi stávalo, že jsem nevěděla nejen co je za den, ale ani jaké roční období je za okny mého ateliéru.

Přesto jsem cítila, že nejsem ta pravá módní návrhářka. Ta, která šílí u nových barev sezóny, která jásá nad novým hadříkem v šatníku, která dokáže navrhnout svým zákaznicím šatník plný barev, kreativity a nových trendů. Sama sebe jsem se ptala, proč ve své práci se zákaznicí cítím tolik omezujících prvků - snažila jsem se vytvořit něco úžasného (což jako výtvarnice dokážu tvořit ve volné tvorbě na soutěže či  módní přehlídky), ale zákaznicím jsem tvořila kolekce, podle jejich vnitřního vyzařování, které jsem z nich cítila.

Začala jsem zjišťovat, že mezi módní návrhářkou - profesí, která je daná společenskou představou  a mým vnímáním módy,  existuje obrovský rozdíl. Já vnímala svoji zákaznici jako bytost vnitřně čistou, jejíž podstatu jsem chtěla obléknout.... mé zákaznice toužily vypadat jako někdo jiný - jako někdo z médií, někdo z jejich tajných představ, někdo kým chtěly být, nebo si přály být. Uvědomovala jsem si, jak je nádherné oblékat ženu, která vnímá sama sebe jako bytost, která se miluje taková jaká je, nechce se měnit, nechce být jiná, protože se naučila vnímat sama sebe - jako tu, která je jedinečná a úžasná právě taková jaká je.

Bohužel je takových žen v současnosti nedostatek :-). Bojíme se být samy sebou - rády zapadáme do davu, v kterém nejsme viditelné... chybí nám sebedůvěra.

Někdy v devadesátých letech jsem se seznámila s barvovou typologií osobností a došlo mi, že stejně tak jsme rozděleni stylově - do určitých skupin, které mají své zákonitosti a pravidla. Dělala jsem každý víkend stylové poradenství a prozkoumala snad šest šest žen i mužů a cizelovala jsem svou teorii. Bylo to úžasné. Najednou se mi otevřelo naprosto ojedinělé vnímání - viděla jsem téměř každého člověka podle toho, jaké měl boty, hodinky, jaký měl účes... začala jsem vnímat člověka podle jeho vnějších znaků - toho, co si každé ráno na sebe oblékal, toho, co si kupoval v oděvech, obuvi a doplňcích.

Tuto teorii používám téměř dvacet let a mé kamarádky se mě trochu "bojí" se slovy - ty si mě tak přísně prohlídneš, když se na mě podíváš... :-). Ano, je to profesionální, podvědomá informace, která je pro mě důležitá při každém setkání s člověkem, ale nevnímám to vědomě - to bych se z toho asi zbláznila...Nedokážu člověka odhadnout při prvním pohledu. Musíme si chvíli povídat. Je totiž spousta těch slupek, které máte na sobě naskládány a já musím dokázat oddělit zrno od plev - neboli najít to, co vám koupil manžel, protože je to jeho představa o vás - a co jste opravdu vy...

Ráda vám pomůžu nalézt sama sebe.